K bílému městu, v jaro zasněnému,
jsem přišla žhavá sluncem, touhami,
užaslá hleděla jsem dlouho k němu,
jak svaté, bílé plane touhami
oliv a révy v stříbrošedém lemu...
Čís’ ruka v dlaně růže vetkla mi.
A šla jsem osamělá v sladkém ránu,
tajemně rozsvíceném v závojích,
mé srdce opojené odpoutánu
mne vzneslo v okřídlených závojích...
Až večer, večer pak v San Damianu
jsem stopy krve našla v dlaních svých.