Jsem hvězda v modrém prostoru
zmítaná touhou – hořím krvavě
po písni srdce, po tvém hovoru – –
a padám k zemi v smutné únavě.
Propast se tmí. A ty, můj vzdálený,
ty vzdálený mne nejdeš zachytit,
já padám, zhasnu, krví zbrocený
mou stopu bude kámen krýt.
Snad přijdeš v čas a hvězdu zachytíš,
jsem tvoje, tvá – tvůj každý sen a dech – –
Však kdybys našel štěstí blíž:
tu krev mou na kameni růží zarůst nech.