Jest v světě mnohá vina těžká
a není před ní člověk jist,
dnes ukvapí se, zítra zmešká,
dnes padne zlomen, zítra čist!
A co se s námi náhle stalo,
že slzí mhou je zastřen cit,
vždyť tolik lásky v srdci hřálo,
a nemůžem si odpustit?
Ach, naše láska hlubší moře
a teplejší než slunce dech,
ta musí růst přes propast hoře,
přes žití řeky pláč a spěch,
ta musí růst nad ostří hříchů,
nad lží a klamu plný svět,
až vzroste tam, kde vroucně v tichu,
si budem umět odpouštět!