Jen jedinkrát
svou ruku chtěla bych ti ve tvou dát
a říci: „Pojď!“ A jíti s tebou v les,
kde haluzkami nebe prokmitá,
kde v každém křovíčku je ukryta
a šeptá láska, zvoní ptáků ples,
kde ještě bez vroucnosti neprones’
ret slovo jedinké. – Chci vzpomínat!
A vzpomínám,
jak vždy jen bez tebe v les jíti mám,
co na čelo tam sprchá opojných
a vroucích básní, jak se vlní cit,
když duše polétá a počne snít,
když les mi netají svůj pláč ni smích,
když bloudíc po pěšinách omšených
zřím tebe, drahý můj, ač nehledám!