Jaké máš modré oči,
jaké máš krásné, modré oči,
pletený šáteček na hlavě tvé má tutéž barvu,
taková modrost hlubokých a šťastných nocí,
taková modrost tichých, zamyšlených moří,
ó modrost tvých krásných, drahých očí!
Tys sledovala všecky cesty mé
a uměla jsi v duši čísti,
kam marně toužíme, co ztrácíme
tisíckrát vítězstvím svým jisti.
Do stínů zraků mých se díváš dnes –
a nevyznáš se, – jen se díváš
a miluješ; a když se soumrak snes’
neb oheň, – ty jim nezazlíváš.
A na živu být chceš, by prodloužen
byl život můj! – Ó nezasmušíš
pohledu svého v divný onen den,
mé tmy, ač jasnovidně tušíš...
A na živu být chceš pro štěstí mé,
jež v uvadlé své ruce svíráš,
buď blahoslavena, ó cítíme,
proč světel oněch – – nezavíráš – – –
Jaké máš modré oči,
jaké máš krásné, modré oči,
pletený šáteček na hlavě tvé má tutéž barvu,
taková modrost hlubokých a šťastných nocí,
taková modrost tichých, zamyšlených moří,
ó modrost tvých krásných, drahých očí!