Zas jednou němi ruku v ruce spolu
jsme utonuli v štěstí, utonuli v bolu,
to byla závrať, že jsem – nevím jak –
polibku mhou ti zaclonila zrak
a blahem svůj, –
a pak jsem šla jak omámena něčím,
co zjevuje se mi, když při modlitbě klečím,
ty drahý, ty dobrý, ty milý, ty můj!
Ty zase sám, – ó, proč tak osud běží,
proč anděl zmizel nám, když jiným tak jej střeží?
Jsi zase sám? Ne! S tebou dlím, ví Bůh,
modlitby vroucnosť a mé lásky duch
tě opatruj!
A osud? Růžemi jej zaházíme,
s tou naší jasnou láskou dále jíti smíme,
ty drahý, ty dobrý, ty milý, ty můj! –