Je to hrozné pomyšlení,
jež se chvěje duší temnou,
že se budem loučit jednou,
ať já s tebou neb ty se mnou.
Květů bude země plná,
kudy půjdem v boji, míru,
snad nám život mnoho podá,
snad i mnohou zlomí víru,
půjdem krokem vedle sebe,
jak by země byla nebe,
a přec jednou neodvratně
smrti křídla se k nám zvednou,
ať já s tebou neb ty se mnou,
budeme se loučit jednou. –
Čím to bude dřív, tím hůře,
a čím dál, tím bolestněji.
Slyšíš? V osudu tom mračném
těžké záhady se chvějí:
půjdem světem zase – ty sám –
neb já sama cestou temnou,
až se rozloučíme jednou,
ať já s tebou neb ty se mnou?