Je tichý večer toužení a zamyšlení,
nad řekou ptáci lítají a hvězdy visí,
šplíchání vody do snění se teskně mísí,
vztahuju ruku v divném rozechvění.
Ohníčky rudé na vorech se zachvívají
a žlutá skála důvěrně se v šero zlatí,
obzory v teplém gázu jako sny se tratí
a vlny v náruč moře pospíchají.
Daleko v něčí náruč též bych pospíchala! – –
Modravé gázy padají, a světla hasnou,
jen hvězdy svítí, svítí na tu cestu krásnou.
Vztahuju ruku, jak bych žhavou růži brala,
z čí drahé ruky, Bože? Marné roztoužení:
má ruka stydne – kdo by zahřál ji – tu není.