Den jarní, sváteční byl, záře plný,
a s šumem pluly davu pestré vlny;
já v objetí jsem tvoje vletěla. – – –
Tys přivinul mne k sobě překvapen,
ty v oči mé, já v tvoje hleděla
a hleděla, – – ach, byl to šťastný den!
Sami jsme byli, sami se svým blahem,
co vysnila jsem na tvém srdci drahém,
když hlavu svou jsem k němu přižehla!
Ach, slyším stále, co jsi promluvil. – – –
Když jindy v cestu jsem ti přiběhla,
tys, miláčku můj, dříve o tom – snil?
Tys jindy snil, vždyť tvoje vroucí slova
mi tichou hudbou zvoní znova, znova:
„Já ani ve snu jsem tě nečekal,
ne, ani ve snu, ani ve snu – dnes!“
A mně se život šťastným býti zdál
a nekonečným srdcí našich ples.
Tvé rty se šeptem „ani ve snu“ chvěly,
tvé sladké sny mi tedy náležely,
mně bylo, jak když spolu toneme. – –
Tys děl: „Již musíme to snášeti!“
Jak snadně slíbila jsem: „Budeme!“
když chvěla jsem se ve tvém objetí!
Byl sváteční den jarní, plný světla,
a já zas v davu pestré vlny vlétla,
to nebyl dav, – snad moře zčeřené,
v ně pršel zářivé mých růží květ,
jak hvězdy když se zlatí ztracené
v ten chladný, širý, nekonečný svět.
A přece věřím pro tu jasnou chvíli,
že sní tvé oči po dnes, jako snily –
ty drahé tvoje oči častokrát,
že vletím s úsměvem v tvé objetí; – –
je smutno, sníš a musíš vzpomínat:
„Ach, ona má je – má, a neletí!“