Jak plula oblaka, jež jediná měls rád,
Baudelairův cizinče. Víš, jak jsem zpívala:
„Až budeš milovat
zas jenom oblaka!“ Ta píseň bývalá
se vrací. Oblaka! Tys na ně zapomněl
a ruku v ruce se mnou, se mnou šel
v radostné závrati, jen rudé, drahé kvést
jsi viděl srdce jedno, nezatoužil v dál
a strašně, odvážlivě jsi je miloval.
A dlouze k obzoru se stínil našich cest
křiž tajemný, a těžké zlaté prsteny
spadaly ke dnu moře, kterým plout, ach plout
nám bylo v půlnoci. A teskné proměny
dnů, roků stačily, bys necítil svých pout
a přijal sladkou, velkou volnost tuláka,
jenž ke všem stranám světa touží. A ty jdeš –
jdeš – jako náměsíčný, nezříš ničí žal,
Baudelairův cizinče, a strastně miluješ
zas jenom oblaka,
jež plují přeludná a sivá v dál, ach v dál...