Já hrála Chopina. A unesl
mě z mého bytu v jiný, vonný byt,
tichounký ševel zahrad rozkvetlých
se hrnul okny a s ním vlahý klid.
Daleký modrý vějíř obzoru
s jantary na západě v plamenech
mi rozhrnul se sladce před zrakem,
a na tváři jsem cítila tvůj dech.
Smích drobný jako píseň v duši pad’,
ne můj, ne tvůj, a přece obou nás,
a rozevřená okna svítila,
a moře kytek hrnulo se v jas.
Nocturno doznívalo v daleku,
jen jako sen, jenž ulít’ tisíckrát,
jen jako tušení, a slyšel jsi?
Smích drobný jako píseň v duši pad’!