III.

Můj milý Raimunde, dnes teprv s těží napsat ti mohu, jak jsem povinen, což doba dlouhá mezi námi leží, já nebděl nad dobou, a prchal den.

Vzpomeň si na poslední moje listy, jak touha má z nich lkala veliká, okamžik jeden kdy mi vzejde čistý, když celé nebe osud zamyká!

Když spatřil jsem, že zas se jaro vrací, že květy broskví pučí pod oknem, že starou písní volají se ptáci, do Prahy v rozechvění odjel jsem.

Podivné město, poetické, krásné, v červánků steré růže zhalené, když za nádherným zámkem slunce hasne, – – a velebné, v šat noci tajené.

Vltava vlídně protéká je celé, ó, velký pohled v její levý břeh, jak Petřín květy po svých stráních stele, a slunce bloudí zlatem v Hradčanech.

Tam s domem gotickým hrad králů trůní nad stověžatou Prahou ve výši, a dolů stráň se táhne svěží, u ní je Malá Strana – záhyb nejtišší.

Tam někde Marta bydlí blíž té stráně pod jednou z křivých střech a klikatých, bloudil jsem křížem kříž a hleděl na ně, kde květ, kde zář – ach, která je to z nich!

Lazurem nebe líbalo mé čelo, zpěv kosů zvonil vstříc mi ze zahrad, a moje srdce jenom touhou mřelo, jak Martu svou bych tady potkal rád!

Proč bych ji nepotkal? Vždyť chodí tudy, a město září jarem v šedinách, květ, píseň, zbito – zdobí kámen chudý neb stará sláva dřímající v snách.

Znám historii Prahy. Do kamenů je vepsána, v srdcích se tetelí, jen Martu – jedinou jsem poznal ženu, a víš, jak citem plála, příteli.

Je tady doma, doma, jak sem hledí se zbožným zrakem, – – dívat jsem se chtěl, jak stínové se městem nesou bledí, kde národ vzrostl, trpěl, krvácel.

Na Petřín vyšel jsem a dolů zíral ku Praze v šedé páře mlčící, kde národ dlouhé věky slzy stíral, – – já čekal jsem tam svoji světici.

Já na svou Martu čekal pod lipami, že přijde sem, jak řekla před rokem, den nadešel, kdy zase budem sami – – vždy odloučeni: svoji v srdci svém.

Nadešel den, kdy měla přijít vzhůru, já chodil v zmatku v stínu velkých lip, až hvězdy zasvítily po lazuru, a zvony zněly, jak ten její slib.

A zvony zněly hluboce a svatě od věže k věži jako přísahou, za Strahov slunce zapadalo zlatě, – – – já marně čekal Martu předrahou.

Proč nepřišla? Ó, přijde zítra jistě! šedými schody šel jsem vzhůru zas, na tichém – skoro klášterním tom místě jsem trávil znovu dlouhý, dlouhý čas.

Strach svíral prsa má, – proč Marta váhá? Co změnil mezi námi času let? Slib – pravdu – vynutil jsem v moři blaha, jež bouřilo nám v srdci – naposled!

Já chtěl ji ještě spatřit v proudu žití, v oči jí hledět, v nejkrásnější líc, tu pod lipami o svém nebi sníti, já chtěl, já chtěl, – – a ona nejde víc.

A nedočkav se sběhl jsem jak štvaný se schodů petřínských a v ulicích jsem hledal známé střechy Malé Strany: ta její – která, která je to z nich!

Vždyť mi to poví každé dítě tady, blesklo mi hlavou, proč se nezeptat? Stařenka vetchá vešla ze zahrady, nad kterou v bledém západu stál hrad.

Té jsem se ptal. „Ta dobrá paní?“ řekla, „jak, pane, ptáte se? Vy jste ji znal?“ A vidím s hrůzou, jak jí slza tekla po žluté tváři: „Pán Bůh si ji vzal!“

Omráčen stál jsem zíraje k té slze, cos ukrutného smáčklo srdce mé, pak neviděl jsem nic, pak jako v mlze černavou zemi, kde se sejdeme.

Ta žena někam ulicí mne vedla a něco mluvila, jak útěchu, přede mnou cesta v poušť se věčnou předla, sny moje za mnou v trpkém posměchu.

Dům označila mi pak nevysoký a šerou ulicí se vlekla zpět, před zavřenými vraty moje kroky dozněly, jako v žití – naposled.

Proč jsem tam stál? Co chtěl jsem u nich zvědět? Že tudy mrtvou vezli na hřbitov? Že na ten kámen musím tupě hledět a na ten opuštěný, smutný krov?

Zoufalosť vyšlehla mi v duši: Lépe umříti, nežli dál tou pouští jít; proč nepodat se tíži? Srdce tepe – – v boj – věčný boj – – a snazší bude klid.

Umříti lépe? Tedy lepší osud mou Martu potkal, než mi tady zbyl, já cítil jsem, že trpět dále – dosud mi v srdci zůstal úděl velkých sil.

A stál jsem dlouho před němými vraty, v smutku jsem pro vše ztracen – utonul, má duše byla černá noc, a zlatý srp luny do tmy nad střechami plul.

Jak truchlivou mi byla Praha v stínu hluboké noci, v hrozném bloudění, kříž křížem šel jsem, ó, proč nezahynu dřív, nežli s jitrem noc se promění!

Ze zahrad vůně zalétala ke mně, ponuré z řeky hučel plný jez, hodiny s mnohých věží zněly temně, ocean hvězdný nad zemí se nes’.

Mlčení noci bylo nekonečným, přec růžový vstal na východě pruh, ať vstane v duši, žal můj bude věčným, a život bez radostí, bez snů, tuch.

Sám půjdu cestou, tam, kde v konci mizí, kam dojde každý dřív neb později, snad přes daleké moře, země cizí, – – pod českou půdou mám svou naději.

Víc nevzbudí se zasypána hrudou, nepřijde vzhůru ke mně na Petřín, kde zlaté stopy ještě v srdci zbudou, ó, nezaplaš jich žiti chlad a stín!

V modravém ránu vracel jsem se znaven do hotelu, kde na lože jsem pad’, na věky všech snů štěstí krásných zbaven, a s nimi kouzla – ženu milovat.

Zármutkem opit, bděním sláb a hladem na Malou Stranu šel jsem pod večer, dům její v jednom moři růží s hradem se topil, kolem křik zněl dětských her.

Vešel jsem do domu, dvůr starý za ním tich ležel s travou mezi kamením, ó, cítil jsem, jak srdce svoje raním hloub ještě, až tu všecko o ní zvím.

Vyšla mi s omluvou vstříc paní stará, že odjel pán a dýl se nevrátí, že z Prahy ved’ jej smutek toho jara, jejž ani deset jar mu nezkrátí.

Já prosil, zdali paní atelier bych spatřiti směl, jejích obrazů jsa ctitelem. „V těch, pane, dosud žije,“ povzdechla žena v smutném výrazu.

A po schodech mne v krajní vedla křídlo, jež točilo se v zahrad stín a zář, tak bylo mi, kdy v Marty svaté sídlo jsem vešel jako nebes před oltář.

Záplava rudá okny hrnula se, tam zlata lesk, sem růže házejíc, směsice obrazů v podivné kráse – – a na nich kouzlo v těžkém spánku sníc.

Zde tedy žila, toužila a snila, zmizela odtud, jako květu dech, mně zdálo se, že křídla velká zbyla a tají se tu v jemných záchvěvech.

Všude jsem tušil svaté po ní stopy, tu lokty opírala u oken, jak zahrada se v zlaté záři topí a v moři květů – dívala se ven.

Tu na pohovku bílé ruce kladla, snad také hlavu prací znavenou, snad v modré látce mnohá slza schladla a najdu ji tu – hvězdu ztracenou.

Bál jsem se kroků svých, že kouzlo zruším šlépějí Marty, jež tu zlaté tkví, a cítil jsem: tu patří dvěma duším jediné svaté, velké tajemství.

A duše má je sama jednou z obou a láska má tu našla odpověď, jež nezměněna smrtí ani dobou mi bude v prsou bušiti jak teď.

Četl jsem z obrazů; ach lítost krutá mi dávno vyschlý dala slzí proud, jen v místa svadlým květem zavanutá, – k ní – drahé – nemohu víc pokleknout.

Kus Petřína jsem poznal, jak se točí od schodů vzhůru smutně cesty pás, a zdálo se mi, teď že Marta vkročí mi vstříc, a nikdo nerozloučí nás.

Modravé moře, sloupy bílých domů, Benátské noci nad vším ticha zář, – – ta dívka štíhlá – v náruč klesla – komu? S tajeným dechem poznal jsem svou tvář!

Krajinky svěží, v květu, zádumčivé, ne krásy hledané a závratné na plátno kouzlila, však srdcem snivé, mluvící duší, hloubkou úchvatné.

A na mnohých tak těžký smutek ležel, až svíral hruď myšlénku probudiv: To úděl náš, těch, kteří mrtvi, nežel, – – šťasten, kdo mine stíny země dřív!

Pokleknuv políbil jsem místo země, kde stála naposledy malujíc obraz, jenž naším jarem mluvil ke mně, květ na květu, a volal květů – – víc!

Pohnutí mocné utajil jsem s těží, když stará paní vešla v komnatu, zahleděl jsem se k svatovítské věži, boje se ženu zříti dojatu.

A přistoupila ke mně k oknu těsně hovoříc tónem, jenž se bolně chvěl: „Ó, co se natoužila po té vesně, a umřela, než kaštan vypučel.

Jak se to stalo? Bůh ví, pane milý, chřadla a marný každý byl jí lék, jak květu bez rosy – jí chably síly, kámen by nad ní dojista byl změk’.

,Neumru ještě?‘ ptala se mne jednou, ,ach jara, jara chci se dočekat, jen jediného jara, až se zvednou květy a písně ke mně, – – půjdu spat.

Jen dříve umřít – nedej mi, můj bože, a sil mi uděl, nech mé srdce bít, – –‘ tak šeptala a s těží sešla s lože, a zalkala: ,Já nedovedu žít!‘

,Mandloně nekvetou,‘ to říkala mi tak smutně, že jich vidět nemohu, jak teď, teď bez ní tady kvetou – samy, ó, přetrpěla těžkou úlohu.

,Až bude hezky, stromy bílé květem, na Petřín půjdu,‘ tak už blouznila, když její zrak víc jiným bloudil světem, než vezdejším. Jak byla spanilá!

Průsvitně bílá dlela ve výklenku samotná nejraději, bez lidí, a zamyšleně čekala, kdy venku květ první na zahradě uvidí.

Náš dobrý pán, co natrápil se pro ni, on dobrý je, však ona – andělem, – – trpěl, když zřel, jak hlavu smutně kloní, a tratí se nám více každým dnem.

Však ona měla stále úsměv vlídný, a zaslechla jsem prosbu z jejích úst: ,Odpusť mi, odpusť, šťasten buď a klidný!‘ Ó, celý svět byl v temnotách a pust.

Ten obraz – poslední byl její prací, – kvetoucí stromy – nesplněný sen, už vrátivše se nestihli ji ptáci, květ jarní napadal jí na hrob jen.

Umřela v blouznění jak ve pohádce, jak naposled když květ se otvírá, z těch nesouvislých vět, jež pletla sladce, jsme poznali, že paní – umírá.

Až umlkla a zápasila tiše, tam pod zem do klidu – krok těžký jest, zaslouží štěstí člověk šíř a výše, když musí žitím sudbu smrti nést!“

Stařena, ukončila vyprávění, já k ní jsem hleděl – zaslzený zrak, „Ach, nepochopím, že tu více není,“ vzdechla si ještě beznadějně tak.

Jí bylo těžko, a já v rovnováze jsem s těží udržel se, Marty hrob, kde leží, řekla mi, a k žití dráze mi přála pásmo nejšťastnějších dob.

Při všem svém bolu cítil jsem a vnímal stařenky hloubku srdce dojemnou, ó, kdyby věděla, že s Martou dřímal tam život můj, a poušť je přede mnou!

Ó, kdyby věděla, že já jsem bídný osudně vkročil v její cesty běh, já nešťastný jí zničil život klidný za cenu štěstí v několika dnech.

Pohléd’ jsem ještě, ještě jednou zpátky v loučení smutném v svaté zátiší, – a šel jsem v boj ať delší nebo krátký, jak plavec, jenž vln moře neslyší.

Na jejím hrobě v mrtvých městě širém jsem bděl a plakal mnohou hodinu, kdy hvězdy věčným třpytily se mírem, jak velký soucit noci ve stínu.

Ó, velká lásky síla, – pronikala zem, nebesa, jak hloubkou paměti, Marta – můj anděl – nejblíže mi stála, když ztratil jsem ji – na vždy – po třetí.

Jsem ještě v Praze, bloudím dnes a zítra v šumu a tichu – kouzlu podléhám, jež městu vyčetl jsem z hloubky nitra a jež tu v srdci na dně – skrývám sám.

Boj tuším tu, jenž lid ten žene v práci, jak malé moře bouří k nebesům, pro mnohou ztrátu s velkou resignací své síly křísí ještě k větším snům.

A cítím, že tu něco schází všude, co činí opuštěnost bez mezí, – – přec věřím, že ta země šťastnou bude, a pravý příboj lásky zvítězí.

Odejdu, ne víc tomu hnutí cizí, sám půjdu světem na vždy opuštěn, můj bol a boj – i se mnou dávno zmizí, než vyplní se jejich velký sen! –

Ať vyplní se, jak ho Marta snila, můj bol – čím ten je proti bojům všem, jež davem jdou; přec hýbe srdcem síla jediným dost, byť všecko bylo snem. – –

Přec jedno srdce hlubokou je studní a stojí za to pohledět v ten vír, jak příliv, odliv mění se den ku dni a na konci v něm velký trůní smír.

Můj Raimunde, nic nepoutá mne k žití, než pohled na ty chvíle štěstí zpět, – nade mnou vlna smí se uzavříti: je malý člověk, veliký je svět!