II.

Můj milý Raimunde, již zvyk’ jsem všemu a věřil ti, že sen to pouhý byl, a štěstí v širé moře ztracenému za život svůj, jenž zapad’ – odpustil.

Byla tak pevná moje resignace, že cestu svou jsem viděl srovnánu, jen pokoj srdci dávala má práce, já chápal velkou, božskou nirvánu.

Tys vyčetl z mé tváře klidu stopy, jež skryly těžké utrpení mé, ach, bolesť tak se dlouho v slzách topí, až nepokojné srdce zkrotíme.

Leč sám tak osud cesty lidem tvoří, já hledě v záři nebe, slunce, hvězd, zatoužil dolů k moři, moři, moři, – – zas jednou těšil jsem se na odjezd.

Zas po třech letech jižní moře svoje uvidět, nechat srdce bloudit v něm – bez planých nadějí, bez muky boje vzpomínkou nejtišší a sladkým snem.

A když jsem přijel k známým břehům zpátky, soulad se krásný v duši moji snes’, po týdnu odjížděl jsem na Benátky netuše velkou cestu do nebes.

Víš, Raimunde, že dlouhou dobu hledal jsem stopu Marty – marně v cizině, že času chvat mi štěstí slunce nedal, klid tichý, zaslzený jedině.

I v tom byl smír. Já vzdal se dávno všeho a chtěl jsem plán si žití utvořit, kus míti někdy přece blaha svého a největší tu na dně srdce skrýt.

Benátky! Tam jsem vešel jako v báji zázračným kouzlem sladce překvapen, co tady vzduchem chvěje se a tají – – a mně to bylo všecko: sen, sen, sen!

Pohádka měst, zjev skvostný dávných časů, oblouků šedých báseň, zlacených mosaik báchorka, vše v modrém jasu nebe a moře. – – A já – tonul v nich!

Já bloudil uličkami, cestu ztrácel, po chrámích hledal mistrů obrazy, k svatému Marku stokrát jsem se vracel a modlil jsem se v tiché nesnázi.

Tak modlil jsem se, jak když náhle vstane cos dávného, co srdce unáší, modlitby šly mi duší pochované s dětstvím a matkou mojí nejdražší.

A s nimi – divno – touha vzbouzela se, jak vzpomínky ,se předly dál a dál, na chvíli jenom spatřit Martu zase, a v snění mystickém jsem v chrámu stál.

Portalem vyšed divil jsem se v duchu, moderní lidi že tu potkávám, že řeč, smích, pohyb doráží mi k uchu, boj k tušení, jenž odevšad mi znám.

Dav navrátil mě skutečnosti prosté, jíž každý člověk někdy uletí, jež svatou pravdou nad illuse vzroste a věčné mosty sklene pamětí.

Zas na chrám pozdravení matky boží jsem z okna zřel, jak pne se k nebesům zjevení bílé, jak se hvězdy množí a hoří nebi, moři, mojim snům.

„Sny matky mé se zachytly v mém čele, jsou zděděny, však nesmím se jim vzdát,“ tak řekl jsem jda s mírem v duši celé do obrazárny z rána studovat.

Chtěl projíti jsem Belliniho díla, a k Tizianovi jen pro pohled jsem zašel – na Madonnu, jak ji síla nebeská zdvihá nad slzavý svět.

Jak vzrušen jsem byl, nedovedu říci, svou Martu, Martu náhle uviděv tak známou, milou, před obrazem snící, jak v mojich snech se vznášel její zjev.

„Zas vidím vás, vás dnů všech touho sladká,“ unášen citem zašeptal jsem k ní, „ó, požehnána žití křižovatka a posvěcena chvíle poslední.“

Smrtelně zbledla, nesmírný se zračil úžas jí v očích, radosť s lítostí se divně střídala, mně pohled stačil, že ráda prodlí v mojí blízkosti.

„Proč úžas ten, že mluvím vaší řečí? ptal jsem se Marty, „to jen na důkaz, že plnila jste duši mou a věčí jsem důvěru chtěl rozsvítiti v nás.

A proč ta lítosť? Ta mi v srdce padá, chci ve zraku vám jenom radost číst, jen zpověď zlatou, že mne máte ráda, ó, rcete to, ať jsem tím štěstím jist!“

Mlčela. Objal jsem ji, nevím ani, jak se to stalo. Velkých slzí proud pršel jí z očí, pohlížel jsem na ni a slíbal je, musely láskou schnout.

„Ó, divný osud,“ řekla sepnouc ruce a klesla na židli, „ach srdce mé nemělo víry k vám a tlouklo v muce netušíc, že se takto sejdeme.

Já nevěřila tenkrát vaší řeči, pohledu lásky, jenž mě unášel, té oddanosti vítězící, věčí, než srdce ohlas pomysliti směl.

Cos k vám mne táhlo, proto po výletě jsem odjela bojíc se závrati, a někdy, někdy vzpomněla jsem v světe, ta chvíle jediné že již se nevrátí.“

„A vrátila se,“ řek’ jsem v divém plesu, „zjasněna shodou naší, – nezmizí, já srdce otevřené tobě nesu, ó, dnes je přijmi, jak se nabízí.“

„Ach, nejásejte,“ řekla odmítavě a potom tiše jako s bolestí: „Jsem provdána.“ – – Blesk skřížil se v mé hlavě a na rtech výkřik umřel: „Bez štěstí.“

A chvíli zůstali jsme v ustrnutí. – – „Odpusťte,“ Marta první zalkala, „mě vina těžká klesnout před vás nutí a jen ji smíří bolesť zoufalá.

Ta bolesť, kterou v prsou tady cítím, je dílem mým, – já chtěla bezpečně jít cestou pro umění dlouhým žitím, dnes přiznávám se k tomu nevděčně.

Sama jsem byla v celém světě širém, on přišel s rukou svojí poctivou, ach, vlny žití dmuly se svým vírem, kdy přikryjí mě kdesi neživou.

Já zápasila o život... On vlídně mi bezstarostnou slíbil budoucnost, že budu v blahu umění žít klidně, – – a on mi k slávě sklene zlatý most.

Myšlénka na vás, mohla ta být mezí? a říci: ne? Vždyť tichá, nesmělá byla jen tušením, jež nevítězí, jak zamávnutí křídel anděla.

A byla snem, jejž rozum z duše plaší a srdce před ním pevně zavírá, a byla vzpomínkou nad všecko krasší, jež v toku žití zvolna umírá.

Však byla bouří na dně srdce spící, jež bleskem mohla slavit vzkříšení, a vstala – vstala – Bože! musím říci, že pro štěstí jsme oba ztraceni!

Ó, cítím, cítím pravdou našich citů a lásky velkostí, že veliká mi v prsou – jiskra v nesmrtelném třpytu vstala, – však nebe osud zamyká!

Ach, co to činím: dlím tu přemožena za všecko dobro, jímž mě obsypal, a hledím v oči vaše – jeho žena, jenž při mně s péčí vždycky věrně stál!

Ó, byl to hřích, že dala jsem mu ruku bez bouře lásky, ale dvakrát hřích, že proniknout jsem dala srdce tluku teď před vámi, – – jak budu pykat jich?“

„To má je vina,“ křečovitým slovem jsem promluvil a Martu odváděl. Benátky jako zázrak v kouzlu novém mi zářily, a já – ji ztratit měl!

To bylo všecko k nevěření smutné, nalézt a ztratit v jedné chvíli – vše. Já řekl jsem: „A je to, Marto, nutné, abychom žili – blaho ztrativše?

Snad lépe by nám bylo moře na dně, ne, promiňte,“ jsem zvolal uleknut, „zoufalosť za bolestí číhá zrádně. – –“ A hnulo duší mou cos jako stud. – –

„Smím jíti s vámi? Marto, dovolíte?“ „Můj muž je v Terstu,“ řekla, „Bůh mne suď – a trestej za to, že vám pravím: „smíte –“ a jeho ani stínem nezarmuť!“

A šli jsme citem opojeni oba jak pro vždy spojeni v tom souhlase, jak neprchla by s každým dechem doba, jak s nadějí, že všecko srovná se.

Raimunde, bloudili jsme městem spolu dnes, zítra v nejkrásnějších hovorech, v nesmírném štěstí, v utrpení, v bolu, vždy slza v našich třpytila se snech.

Vidím ji – Martu – tichou, jak se dívá k svatému Marku v duši dojata, k ní z hejna holubice slítla sivá od mosaiky pestré, ze zlata.

Šum perutí mi zdá se – dosud slyším holubů nad hlavou, zřím bezděky zářící Marty zrak, když hlasem tišším, nade vše sladkým řekla; „na věky.“

Cítím chlad chrámu, milosti žár v duši, zřím fantastické klenby, sloupy, strop, tam seděli jsme v dumách, které tuší o srdci srdce, – němé jako hrob.

Slunečnem, jasem na Lído jsme pluli, vavříny bloudili jak ztracení, o hvězdy zlaté zlomili jsme vůli, jen v sobě zřeli svoje spasení.

„Buď, Marto, mou, pojď se mnou do daleka, kde žíti budem jenom druhu druh, kde celý život štěstí na nás čeká, a smiluje se, odpustí nám Bůh.

Pojď se mnou zítra, dnes, – hned, Marto moje, má královno, já vystavím ti trůn, –“ – to lkal jsem, duši plnou nepokoje, když vjížděli jsme z moře do lagun.

„O nechtěj, nechtěj,“ řekla jako v mdlobě, „šel za mnou životem by jeho stín, a ten by kalil také dráhu tobě a vzrost by v mraky našich těžkých vin.“

„Ne, budem šťastni, svět se změní v nebe,“ mluvil jsem hledě v její drahý zrak, „ty, Marto, mne, já budu míti – tebe, a zmizí každý z cest nám stín a mrak.“

„Klemente,“ řekla měkce, „ty se mýlíš, z ran cizích vlastní štěstí nezkvétá, což nejsme pro život už šťastni příliš, a nestačí to blaho – pro léta?“

„Ty odejdeš mi?“ lkal jsem rozechvěně, má Marto, Marto, zůstaň, pojď sem blíž, já život ztrácím v tobě, velké ženě, rci, že ho, duše drahá, nezkrátíš.“

„Chci, abys žil, měj k tomu svatou vůli,“ vydechla s těží, „ale osud náš je trpět, Klemente, my štěstím pluli a ty mi s sebou srdce svoje dáš.“

„A nikdy spatřiti – ó, velké hoře – tvé oči zas, tvůj úsměv na chvíli? Dej krůpěj jedinou, když mizí moře nám blaha, jež jsme na vždy ztratili!

Jen uvidět, – jen promluviti jednou, a půjdu zas,“ já úpěl neblahý. A Marta řekla: „Budiž, až se zvednou od jihu ptáci, přijeď do Prahy!

Však nikoho náš osud stihnout nesmí, trpěti za své sami budeme, jak tvoje já – ty v dálce srdce nes mi, a za rok se až v Praze sejdeme.

Klemente, tedy přijď! Co trpět bude má duše pro tebe a pro hřích svůj, to útěchou mi zjasní stíny všude – – ó, vzpomínej a Bůh tě opatruj!

Nemysli v srdci, že se snadno loučím, jsem odhodlána pevně žal svůj nést, co myšlénka, co sen – to s tebou sloučím, ty budeš ke mně hledět s výše hvězd!

Nemysli v srdci, že mi bude snadné odjíždět s jiným pod otcovský krov, tou perspektivou květ mi v cestě vadne, pro to jen v prsou tlak, a nemám slov.“ –

Byl tichý večer. „Ponte dei sospiri“ příšerný oblouk sklenul nad námi, blíž Martu přivinul jsem k sobě, v širý pluli jsme kanál s lunou, hvězdami.

Vše modravou se rozvlnilo září, budovy, moře, nebe hvězdnaté, andělský poklid Martě svítil v tváři a v ruce padal v klínu sepjaté.

A v chvíli té zpěv postříbřenou nocí vášnivou touhou po moři se chvěl, to není hříchem lásku nepřemoci, ó, já bych pro ni všecko odpouštěl.

V objetí teple Martu svou jsem svíral, plakala tiché slzy – snad i já; – – a z nadšení zpěv v sladkou touhu zmíral Sancta Lucia – –, san – cta – Lu – cia – –

Pak bylo ticho. Jenom šepot vesla zněl před námi, jímž šplouchal mladý Vlach, a černá gondola nás mořem nesla, jak smuteční by průvod v žití táh’.

„Tím, Klemente můj, tobě dávám s Bohem, rci, že tvou bolesť zmírní štěstí to, mně – hvězdou bude v utrpení mnohém a neuhasne v srdci ukryto.“

Ptala se vážně hledíc v moje oči. „Já nevím, Marto,“ řek’ jsem, „těžká dost je cesta pouští, jež se z ráje točí, a já jsem s tvojím srdcem na vždy srost’.

To nebude jen pouští cesta dlouhá, to dlouhé bude umírání spíš, bez tebe žíti? Umučí mne touha, a bojím se, že ty se – utrápíš.“

„Ne, Klemente, mně víra z duše prýští, jak řeka jde, že spatříme se zas, musíme žít pro šťastnou chvíli příští, i dnes nám v těžké chvíli bude snáz.“

A chvěla se a slzy přemáhala, a padaly jak řeky těžký tok, a při všem pevná byla, jako skála, když zalkal jsem: „Jak dlouhý bude rok.“

„Jak dlouhý bude, přec mi tebe vrátí, byť na chvíli, to stojí za to žít. a když se život žalem přece zkrátí, nahradí všechen boj – ten svatý klid.“

A slova tato se slzami tekla, já zároveň je líbal s očí, s úst. „Klemente,“ ještě jako v mdlobě řekla, „od země k nebi musíme teď růst“ – –

Gondola byla u břehu – – a těžká, nejtěžší chvíle zakotvila s ní, vidím, jak Marta u hôtelu mešká a prosí mne: „Svou duši – vyjasni!“

„Pojď se mnou,“ lkal jsem, „na vše zapomenout tě nebe lásky mojí naučí!“ A ona řekla: „Mohlo by se sklenout, když by mne tížil hřích v tvé náruči?“

Polibek dlouhý ukončil ta muka, ne, byl jich začátkem a končil jen nejvyšší štěstí. Teď mi srdce puká, jsem zase – po druhé již opuštěn.

Mou byla méně v prvním lásky boji, a přec mou víc, jsouc volna jako pták, teď – odešla mi po druhé, víc mojí, a v hlubší osudu zapadla mrak.

Čím víc kdo má, tím více ztratit může, a větší ztráta – zoufalejší žal, smutno, když osud odvane snů růže, však hůře, když mi velké srdce vzal.

Přijedu k tobě, až mi bude lépe, teď, Raimunde, bych jen byl na obtíž, krev tmavá jako noc mi v těle tepe, proč nosit jinam vlastní těžký kříž?

„Jak jsem být mohl šťasten,“ nesmím hřešit, však „já jsem šťasten byl“ – dost na tom jest, zápase myšlénkou se musím těšit, že padne v žití – málo velkých hvězd.

A moje velkou – velkou hvězdou byla, – snad stopu zlatou v srdci zanechá, by Marty pravda lásky zvítězila: v minulém štěstí – věcná útěcha.