I.

Můj milý Raimunde, o citů moře, když začne v prsa bít, kde spalo dřív, neznámé zplodí radosti a hoře, že člověk touhou mře, a přec je živ.

Ty porozumíš jediný mi z lidí, ty z nás si býval vždycky nejlepším, tvé oko srdcem boje lidské vidí, ty, Raimunde, bys objal mne teď, vím.

Té kastě klnu, jež má v límci zlatém svou ctižádosť a v uniformě česť, ta mému štěstí osudným je katem, a jilec můj tak chabá svírá pěsť!

Já nenávidím sebe jako člena té kasty bez srdce a bez hlavy, ta pro mír měla by být poražena před zahalenou tváří ústavy.

Co známe? Manévry a promenády, svůj regiment a pytel anekdot, Ronachra ve Vídni a všecky řády, jež srdce přikryt – vždycky přijdou vhod.

Jsem příkrý tuze, ale nejvíc – k sobě, bičuju ránu, která krvácí, křivdit vám nechci: vím, že v každé době též praví, velcí byli vojáci.

Ó, skláním hlavu – před hrdiny všemi, ať velcí, malí – krváceli kdes, s myšlénkou svatou v boj šli s nadějemi, že jimi posel boží k zemi kles’.

Však sebe, nás – ty četné loutky marné, zbytečné dobou, míru na postrach, já nenávidím v podstatě, jež stárne, veliká v zapadlých a bledých snách.

A já šel s nimi! – – Často cítě v duši, že k lepšímu vstát životu bych měl, však, poutali mne stále ve kruh užší, ač v mysli jsem je stokrát opouštěl.

A teprv teď zlo všecko šíře cítím, jež dobré hnutí, šlape poráží, jak s ostatními plul jsem marně žitím, jsa jenom hluché vlně stafáží.

I zde jsem hýčkán pro svůj erb a jmění žil – jako všude – lidmi obklopen, hleděl jsem líně k moři, jak se mění bez citu v život vln a v oblak sen. –

Na corso kolem hudby denně chodě, vítěze bavil jsem se s dámami, potopen po krk v nudné řeči vodě, jež byla v nás a před a za námi.

Všem jsem se dvořil, vážně ani jedné, pomlouval s nimi, posuzoval šat, historky sbíral po nocích i ve dne a jedno opakoval – tisíckrát.

A při tom všem z té duše citu mělké, z té zlata společnosti nízkých sfér – se ozývalo často slovo velké: Česť, práce, zásada, slib, karakter.

Sta očí tkvělo na mně různé krásy, jež tím se stírá, že se nabízí, a zatím ješitnosť se v srdce hlásí, víc na svůj půvab dbám než na cizí.

Kdys řekli mi, že lordu Byronovi jsem podoben, a já jsem byl tím jist, okouzlen těmi lichotnými slovy pod vavřín k moři šel jsem Kaina číst.

Měj zpověď mou, tak svěřit se ti hodlám, bys moje srdce jako vlastní znal, co bylo, není, jiným žiju modlám, ty staré zbořil jsem a pochoval.

Znáš Opatiji, znáš tu cestu k Ice po břehu moře – moře pod Krasem, seděl jsem u skály, kam jako lvice dmuly se vlny zpity zápasem.

Sirocco bylo nad obyčej značné, vzduch teplý chvěl se slanou vůní vln, hluk sotva zdušen, nová bouře začne, a strmý břeh byl bílých racků pln.

Po cestě nízké s tenkou mapou v rukou šla hledíc k moři dáma ke mně blíž, a klidně přešla kolem mne. Proč tlukou dvě srdce, Bože, když jich neslyšíš!

Raimunde, výkřik můj – doléhá k tobě? Co se to stalo? To se nebe zdvih’ mi v duši jas? – Já rozpjal ruce obě po zjevu krásném, očí zázračných.

Já za ní hleděl, jak se nesla vzduchem víc nežli zemí plná gracie, „ó, zastav se,“ jsem zvolal v boji hluchém, jenž jak ta vlna srdce rozbije.

A vlny hřměly. Šel jsem cestou domů, tak vzrušen jako nikdy doposud, v hlubokém stínu vavřínových stromů mi pravda srdcem chvěla: jak jsem chud.

Chud pro to prázdno neskonalé v duši a pro ten život líný bez vznětů, a pro to srdce prázdné, jež mi buší jak všechněm prázdným srdcím v odvetu.

„Co chceš?“ jsem řekl chvátav zpátky k moři, „šla nezavadíc o mne pohledem,“ a cítil jsem, jak vše se ve mně boří, a duše divným opřádá se snem.

„Co chceš?“ jsem ptal se znovu. „O co běží? O dívky bledovlasé luzný zjev? Jí dosíci – to nebude tak s těží, sto přišlo by jich ke mně pro úsměv.“

A byl jsem klidný, jenom ve soumraku mi zjevoval se profil plný vnad, upjatý pohled k moři modrých zraků, když po půlnoci šel jsem znaven spat.

Hned ráno šel jsem na břeh moře zase, tak lazurové bylo bez hnutí, hleděl jsem ke dnu k rozechvěné řase, kde racek mával bílou perutí.

Na corso po prvé jsem scházel, lépe mi bylo na břehu, kde byl jsem sám, kde srdce nestřeženo volně tepe, a nikdo neuzří, když snům se vzdám.

Tam spatřil jsem ji zase: skizzovala Proluku za Voloskou na papír, zůstal jsem státi, duše má se bála porušit její krásný, snivý mír.

A stál jsem, až se dívka navracela, Raimunde, věříš, byl jsem nesmělým, a nejvýš vzrušena má bytost celá, když její sladký zrak se potkal s mým.

Pak šel jsem za ní vavřínovým hájem až k „Dépendance“, kde tedy bydlila, a věděl jsem: svět byl by věcným rájem, ta žena kdyby se mnou cítila.

A proč by necítila, já když tonu nesmírnou silou srdce váben k ní, ať ukojí, když vznětla sílu onu, ať život můj se blahem rozední.

Zvěděl jsem o ní málo: K zotavení přijela sem, je umělkyní z Čech – malířkou z povolání, v sladkém chvění lpí „Marta“ jméno její na mých rtech.

To vše mi bylo jako nebes vise, táh’ jsem se za ní jako němý stín, a v známých kruzích choval jsem se cize, říkali v smíchu: „Byron náš má spleen.“

Mně jiným byly nebe, moře, země, já nežli jindy viděl hloub a víc, však Marta nikdy nepohlédla ke mně neb jenom letem jako jinde sníc.

Ó, jak jsem toužil po slov jejích zvuku, leč snad bych ani nesměl za ní jít, kdybych měl odvahu jí podat ruku: mně v očích plamen tkvěl, jí svatý klid.

Tu pořádán byl výlet do Postojny, já od svítání čekal na místě; přijde-li Marta v zástup hostí hojný, šel štěstí sen mou duší nejistě.

A spatřil jsem ji, stoupla do povozu, já s kolegy jel o mžik později, ač v neodbytnou jimi sevřen prosu, přec nejvyšší jsem ožil nadějí.

Ó, jak se ploužil kočár zvolna vzhůru, jak nelibě zněl druhů smích a vtip, já dumal hledě moře ku lazuru: i já mám pečeť jejich hříchů, chyb.

Až na perronu v Mattuglii – svěží jsem v ranní zlaté záři Martu zřel, mluvila s někým, zdržel jsem se s těží, alt její dojemný mě unášel.

Vlak přijížděl, ruch nastal. „Jeďte s námi, ať zase jednou je nám veselo,“ volaly na mne přívětivě dámy, a duší mou snad slunce letělo.

Já cítil teplo, žár, a Martu vida, jak stoupá v coupé, byl jsem ke všem hluch, – leč bylo plno: osud zapovídá, bych dýchal s ní, s ní – blažen, jeden vzduch.

Vedlejší coupé zbylo, jaké štěstí, já oknem z něho Martě viděl v tvář, rád chtěl jsem úsměšky svých druhů snésti, když svítila tu drahých očí zář.

Vlak jel. Šly hory, bílé hory kolem, opuštěn v okna zíral chudý Kras, kameny v řadách proti bóře polem, keř vína někde, bledých květů jas.

Marta se skrovně súčastnila řeči, již předlo živě coupé sousední, tam venku našla odpověď as věčí pro myšlenky své jistě nevšední.

Hodiny ušly k cíli, na stanici v Postojně zazvoněno, stanul vlak, radosti úsměv na její blesk’ líci, a v chvíli té svůj ke mně zvedla zrak.

Pak mezi davem zmizela mi z očí a spatřil jsem ji při oběde až, kde chvěl jsem se, že bledý Maďar vkročí dřív před Martu a řekne: Otrok váš!

Jaká tam kolem podávali jídla, jaké jsem žízně tenkrát víno pil, – nic nevím: Marta konečně mne shlídla, a červánek jí tváře zruměnil.

Po krátké siestě se ku jeskyni rozjeli hosté, Martu u vchodu naleznuv, dřív než Maďar nebo jiní jsem nabídl se dívce k průvodu.

Řekl jsem jméno své as rozpačitě a nejasně, že dvakrát ptala se, pak řekla „Klement“ s úsměvem jak dítě, sen v očích, hudbu smutku ve hlase.

S ní šel jsem v podzemí jak pohádkami, tisíci světly plály krápníky, něco se čarovného neslo s námi jak Boha záchvěv čistý, veliký.

Šum nevýslovný stěnami se nesl, tak dál se předla kamenná tu báj, tam padla krůpěj, a tam krápník klesl, a my jsme šli jak v jiných světů kraj.

Slzami tichými se kámen třpytil, a slzy tiché kropily nám šat, já muka štěstí nesmírného cítil řka: „Slečno, tak bych věčně chodil rád.“

A Marta řekla: „To je dílo boží.“ Já zeptal se jí tiše na domov, do duše ženy Bůh když nebe vloží, pak jsou to hvězdy – zlatá sprcha slov.

Ó, Raimunde, my barbaři jsme vlastně, neznáme národ vyšších snův a snah, jenž trpěl ukřižováním a šťastně se vznáší přes poroby nízký práh.

My křivdu pášeme, jež k pomstě volá, v nerovném boji na smrť, na život, však jejich velkosť ideí – vše zdolá, nečestný našich záští zlomí hrot.

Ó, Raimunde, přál bych ti jednou slyšet nadšení pro otčinu z jejích úst, jak já bys hlavu před ní sklonil přišed, a já – chtěl k její velké duši růst.

Líčila Čechy plny božské krásy, velikým nimbem dějin otkány, s hrdostí připomněla slavné časy, co smutný balšám mladší na rány.

Ohnivě odhalila přítomnosti úsilí o budoucnosť dalekou, ó, mýlí se, kdo zří je slabé dosti, že věčně pouta žitím povlekou!

Já poslouchal, jak by mi otevíral australských končin někdo dálný svět, a žalem hlubokým jsem duši týral, že neumím nic Martě povědět.

„Jsem prodchnut sympatií k vaší zemi,“ když vydech’ jsem, že nevěřila, vím, „je velkou neštěstím a nadějemi,“ řkouc vzhlédla ke mně zrakem zpytavým.

Pak o umění začla rozmlouvati, jak by mě v milý hovor chtěla vplést, já pokořen se styděl k tomu znáti, že je to neznámá mi sféra hvězd.

Pak blíž se dotkla našich zájmů vlídně, by příležitost dala k hovoru, já nedovedl slovo říci klidně, můj duch se čistil v bouři rozporů.

Myšlénky její padaly mi v duši, jak hvězdy velké, jež se rozžhaví, byly tak lidské, že v nich božství tuší srdce, jež po prvé je pozdraví.

Přišli jsme v místa, kde se jeví říčka s hlubokým, temným vln svým hukotem, světla se třásla v nich, já snil: kéž vyčká tu Marta chvíli, ať dál sami jdem.

Společnost tratila se od nás jinam, já stál s ní dlouho v němé závrati, a pak jsem řekl: „Na svět zapomínám, ó, chtěl bych tady s vámi zůstati!“

A šli jsme sami, sami cestou dlouhou v krápníků velkolepých útvarech, já podle Marty mřel jsem štěstí touhou, a ona zdála se mi tonout v snech.

„Vždy v paměti mi tato cesta zbude, jak jedna z nejsvětlejších žití stop, vy pozvedla jste k nebi srdce chudé, ó, nevrzte ho zase zpátky v hrob!“

To pohnutím jsem sotva mohl říci, když denního se zjevil světla pruh, tam nalezli jsme vozy čekající, a ovanul nás chladný jarní vzduch.

Já Martu více neopustil, u ní jsem zůstal ve voze, s ní vlakem jel, a řekl jsem jí, že v mém srdci trůní, že její řeči bych se učit chtěl.

Úsměvem odvětila neurčitým, jak slovům mým by nevěřila moc, pak zraku jen jsem mluvil slibem skrytým, vlak letěl s chvatem v neprůhlednou noc.

Společnost naše v coupé živě velmi se bavila, až vlak vjel na perron, mně zdálo se, že anděl odcházel mi s Martou, když kolem vozů nastal shon.

Pro dámy jiné kočáry tam byly, já dívce pomoh’, prosbu smělou řek’: „Ó přijďte zítra na jedinou chvíli k Ice – mně bude dlouhou noc jak věk.“

Na ruku polibek jsem vtiskl žhavý, to bylo všecko jeden okamžik, už nezaslech’ jsem, co mi Marta praví, zda milý slib neb prostý chladný dík.

A vidím tmavé cesty serpentinu, jak světly kočárů se zračila, jak ubíhala světla dolů v stínu, až u Volosky v moři končila.

Noc byla dlouhá, ještě delší jitro, když z Opatije šel jsem do Iky, a z Iky zase zpátky, moje nitro byl jeden záchvěv touhy veliký.

Sám nebudu zde břehem bloudit více, až zjeví se mi jako po prvé, zulíbám ji, že změní bledé líce jak červánek, jak růže do krve.

Dnes nevěstu ji sevřu do náručí před moře modrou, velkou hladinou, ó, sladké sny, – a ona nejde, mučí mě mořem věku chvílí jedinou.

Už zlaté slunce do vln tichých padá, už houpají se bárky zdaleka, a ona nejde, což mne nemá ráda? což stejným žárem štěstí nečeká?

Už do mé duše padá mlha těžká, už bouře v ňadrech krutě burácí, má nevěstou mi býti ode dneška, a ona nejde, mír mi nevrací.

Nic neslíbila, ale já jsem prosil a nesplněná prosba – ortel též. – – Šly mořem hodiny, já naděj skosil jak v louce květ, když ostřím v trávu hneš.

Unaven, uštván po břehu jsem chodil, stínů se lekal, jak šli dál a blíž, mně největší se na dně srdce zrodil a rostl tam jak utrpení křiž.

Celý den – dlouhý jako moře, moře jsem po té cestě bloudil dál a zpět, a cítil jsem to velké pro ni hoře, že zavírá mi navždy štěstí svět.

A ona nešla. – Šel jsem cestou domů tak smuten jako nikdy doposud, v hlubokém stínu vavřínových stromů mi pravda srdcem chvěla: jak jsem chud.

Proč nepřišla? Ó, proto, co lpí na mně z těch kruhů našinců, co upírá nám vážnosti, že pravda vyzní klamně a je-li láskou, srdce – rozdírá.

Já nehoden byl k její duši vznésti zrak oslněný, životem s ní jít, zapadlo v moře, zapadlo’s, mé štěstí, a ze dna zračíš mi ten kouzla květ.

Ptal jsem se v „Depéndance“ po Martě, chtěje vyměnit slib si pevný, velký s ní, že nenechá mne v světě bez naděje, že jinde lásky blaho nevysní.

A já že přispůsobím nitro zatím hluboké duši její zázrakem, a jiný na kolenou k ní se vrátím vzpomínav na ni svatě nocí, dnem.

A řekli mi: „Již odjela ta dáma.“ Já zůstal tich a něm jak kleslý v hrob, a ona v srdci mém dlí stále sama, a šťastné chvíle světlo zlatých stop.

Teď bloudím břehem poutník zadumaný v nesmírné lítosti a pokoře a hojím prací srdce svého rány a hledím v dálku modrou do moře.

Raimunde, já se loučím s těmi místy, kdy, kdy je spatřím zas, a spatřím je? A Marty v světě potkám-li zrak čistý, též v žití vzejde jako jaro po zimě?

Smím ještě doufat? Hluboce a šíře jak hvězda, slunce, píseň, rosa, květ, smím vzdát se snům a s nimi sladké víře, že Marta přijde srdci mému zpět?