Ty Stvořiteli sluncí nepředvídaných, jichž nekonečnou vůní stesku umírám: miluji tě! Máš světlo divně sladké, rudé v prsou svých,
ničemu podobné, a já jen jediná je znám, je krev tvá pohádka, a tys mi všecku dal, a duše tvá je sen, jenž životem se stal: miluji tě!
Mám srdce neutišitelně bouřlivé, můj osud zahalen je v rudé plameny západů plných milosti, a měnivé soumraky zpívají mi refrain ztlumený:
miluji tě! Příliš tě miluji a žhavá přítomnost je budoucností všech mých snův o závrati, ty’s duší duše mé, tak v srdce jsi mi vrost,
že nikdy s obzoru se růže neztratí, jež ty jsi roznítil. A chceš-li, pouta zlom, jež tísní ruce mé, a v jasný, věčný strom spleteny s tvými vzrostou, stvoří divný květ,
nový jak modré hvězdy pád a rudé hvězdy vzlet: miluji tě! Tajemství neproniknutelné, zázračné je láska, podstata trvání, života
nezměřitelná hloubka studně průzračné nespočitatelných slz a hvězd, mrákota smrti, vzkříšení sláva. Nezná zákonů, leč dávat jako věčné slunce, nečekat,
že z teple připravených vln a záhonů úroda vzejde, – bez otázek srdce vzdát. Vzdát srdce ohňům nesmrtelným, nesmírným pro věčnost nebo vteřinu. – Ty vidíš břeh
svítících krajů těch, kde soumrak bude tvým a mým a noc a vše, jak dnes můj žhavý dech: miluji tě! Ty vidíš onu krásu nemožnou a sníš
o ráji, v němž si zítra budem ještě blíž, kde bude ticho velké, nejhvězdnější tma, kam štěstí nadsmyslné s námi vejít má: miluji tě!
Ty Stvořiteli Sluncí nepředvídaných, kéž zvítězí tvé sny! Mé srdce svítí v nich: miluji tě, miluji tě...
Cookies on Poetry Cove