Nic hvězdy neříkají, skoro pláčí,
stín – poutník pod nimi odhodlán křáčí
a usedaje zamýšlí se dlouze.
Je cosi nadzemského v jeho touze,
na mezi se slzičkou ztotožněn
se modlí za tichý a prostý den.
Nic hvězdy neříkají, srdce říká,
a v každém úderu cos pro nás vzniká,
a hvězdy vědí neprozrazujíce.
„Chceš milovat?“ Tys řekla: „Více, více!“
Tys chápala, co nám tu uniká
pod nebem hvězdným: láska veliká.