Za vonným keřem růžovým,
holčičko ubohá,
jsi naříkala: „Všecko vím,
pro Boha, pro Boha!“
Přec nevědělas o ničem,
svět byl ti pouhým snem,
ohlédla ses jak za míčem –
za srdcem, za srdcem.
Zvíš víc, jak růže z poupěte,
až planouc po prvé
tvé malé srdce rozkvete
do krve, do krve.
Byť blažena jsi poklekla –
v své nebe věřit chcem –
vše zvíš, až vejdeš do pekla
za srdcem, za srdcem...