Posvátná země! Spatřila jsem tvoje rány –
v poušť obrácené lesy, niv a polí lány,
zahrady, háje bez lístku a bez hlesu,
na štítu vlasti své tvou bolest ponesu.
Vesniček zmizelých jsem nespočítala,
divoké máky bují jen, kde znívala
večerní modlitba a zvony hovořily,
jdou poutníci a řkou: – Zde kdysi lidé žili.
Do měst jsem vešla rozbitých a opuštěných,
kde straší prázdných důlků očních poděšených
smrt hrůzou ničivou, kde kámen na kameni
nezůstal, umřel sen, kde živé duše není.
Do starých, krásných měst jsem vešla zřícených,
zsinalé štíty, loubí, holé kostry z nich
jak výkřik trčí k nebi v pustá náměstí.
Kdes ještě člověk v okně sedí jako pták,
přitištěn ke zdi, polozazděn v neštěstí,
do trosek upíraje vytřeštěný zrak.
A strašné, k Bohu volající o pomstu
ční stěny kathedral, svědectví potomstvu
o zákeřnických činech panovačných vrahů,
všem smířlivým a slevujícím pro výstrahu.
Z ohromných budov básní člověkovy dílny
jen obrys zůstal rozletu, jenž tepal silný,
byv kdysi živým srdcem, k výším nadsvětským,
na pospas vydán zběsilostem ďábelským.
Francie drahá, horká slzí záplavou,
na štítu vlasti své tvou bolest krvavou
ponesem’ vlastním utrpením smíšenou!
Nechť dálku duchovité mosty překlenou
pro věčný svazek náš, by hrdinský duch bděl
na stráži bezpečné: je živ náš nepřítel!