Epilog.

Tam vysoko mi řekla nebesa i v jemné cloně mlhy celá zem, purpuru zář, jak padla do lesa, údolí kouzla čistým obrazem,

slavíků píseň, horských tišin květ, že milovat mám svět! Tam vysoko mi řekl bystřili šum a život dole v síti drsných cest,

těch klopot, žalů, radostí a dum a na vše němá, zlatá sprcha hvězd, tam osten vryt, tu růže půvab vset, že milovat mám svět!

Tam vysoko mi řekl okamžik, jenž pohledět mi v hloubku žití dal, paprslek lásky, jenž mi v srdce vnik, měsíce srpek, jenž mi v oči plál,

vzpomínek milých celý družný let, že milovat mám svět! Tam vysoko mi řeklo srdce mé, jež bilo s oddaností sudbě vstříc,

že růže své si každý neseme a těžko soudit, kdo jich nese víc, a byť mi svadlá nerozkvetla hned, že milovat mám svět!

Tam vysoko mi řekl sám Pán Bůh, že stojí za život pln běd i tmy chvil čisté jasno, vonný jejich vzduch, byť návrat kynul v boj a do přítmí,

za okamžiků teplo, zář a vzlet že milovat mám svět!