Nebylo to slunce, jež se rozsvítilo,
prškou blahodějnou v duši mou se lilo,
naházelo květů, kde se klíček točí,
rozvázalo písní, s čela, zraku chmury
odehnalo záříc sladkou mocí s hůry,
nebylo to slunce, byly to tvé oči,
bylo to mé nebe!
Nebyly to hvězdy, jež mi čarovaly
v úsměv každou slzu, v radost moje žaly,
ráje růžové, kam bludná noha kročí;
jež mi zasvítily do života pouti,
v jejich záři sladké duše touží plouti;
nebyly to hvězdy, byly to tvé oči,
bylo to mé nebe!