Od těch zadních vrátek
chaty naší snědé
do trávy a kvítí
hezký můstek vede.
Kdo tam stává, slyší,
jabloní jak šumí
družné povídání,
polibky a dumy.
Kdo tam stává, vidí
nad nimi les tmavý,
slza někdy padne
do kvítí a trávy.
Kdo tam stává, tone
v jasném zpěvu ptačím,
v srdci mu to zalká:
„Tomu nepostačím!“
Kdo tam stává, hledí
na hvězdičky zlaté,
prosí: „Přiveďte ho,
vy ho, hvězdy, znáte!“
Kdo tam stává, čeká –
v srdci rozruch sladký,
ale marně čeká
za šedými vrátky!
Les ta křídla tmavá
stejně smutně chýlí,
pod jabloně k můstku,
nejde mi můj milý!