Poslední úder hodin v černém tichu.
Věžičky chvění za ním zmizelo.
Co vzbudilo mě? Dozvuk zlého smíchu,
jak těžký motýl sed’ mi na čelo.
Je půlnoc. Snad duch odpoután k ní vzlétá,
snad objetím vzplanulo tělo v ní,
neb vzchopila se vina neprokletá
a tančíc třeští v síni hodovní?
Jak ztuhlá v tichu hrobovém a ve tmě
na znaku ležím, zatajujíc dech,
a přec, tys po jásavé louce ved’ mě,
bych shlížela se v jasných pramenech!
Teď nejsi sám, a přece na mne myslíš,
svým strašným hříchem spoutal tě ten dům!
Pojď se mnou odtud, vzývám tě, mě vyslyš!
Chci štítem býti všem tvým zápasům!
Ať táhla léta mučivě a krutě,
vše zapomenu, v radost změním žal,
pojď, do volnosti světla odvedu tě...
Ó, úžas – –: v chodbě krok, krok zašeptal!
Krok opět blíž! Já na loži se tyčím,
těch kroků šňůru svírám v úzkosti,
Ó, nedej, nedej zlákati se ničím,
svůj život z kouzla zlého vyprosti!
Jen dveře již nás dělí, a teď ruka
dotkla se kliky, vůně, sladký host,
pronikla ke mně, ale jaká muka:
krok zašeptal, se vzdaloval, a dost!
Bouře se v prsou zvolna utišila.
On růže kladl sem jak pro mrtvou,
jež o životě velké lásky snila.
Štkala jsem hořce: „Jak jsem byla tvou!“
Zazlátlé ráno v náruč svou mě vzalo,
květiny v ruce v dál jsem chvátala.
Tam pochováno vše se vzdalovalo – –
jen krvavá mi růže zůstala.