Dotknout se, dotknout oněch keřů žhavých,
a tiše vzdychajících, zvednout clonu
těch měkkých opon, přijít k tobě náhle,
a zapomenout, že je život smutný –
a hledět s tebou dálek do modravých,
když jako rosa padá píseň zvonů.
Té chvíle nevědět, co bolet bude,
pít jako věčnost z přítomnosti zdroje,
na prsou hořet ti, jak růže rudé
a nepočítat políbení tvoje.
A nevěřit a přece věřit všemu,
co na čela nám sprchne sladké vůně,
dát srdcím vzlet jak ptactvu nebeskému,
vnořit se do zázračných vzdechů tůně.
A nevzpomínat, na nic nevzpomínat,
co raní nebo náhle probuzuje,
co vzkřikne v těžkém zápasu a slonu,
jít s tebou tam, kde tichá labuť pluje,
dál, víc než přijmout jako velké srdce
a nedoufat než v jedinou tu chvíli,
když srdce naše obě stejně šílí
a jako rosa padá píseň zvonů.