Je daleký a otevřený svět,
a mně ho již jen málo zbývá,
snad Petřín letos kvete naposled,
a poslední kos dole zpívá.
Pohnuta stojím, domov přede mnou,
hrad svatý, Praha stověžatá;
stříbrně snovou písní tajemnou
Vltava ku severu chvátá.
A já v dál toužím, v dál až k oblakům
za moře, hory! Pak se vrátím,
tulačka opita a přízrakům
podlehlá! Země má, kveť zatím!
Horoucně kveť! Až přijdu, spočinu
tu navždy zbožně, s tebou srostu.
Má každé srdce svoji končinu
a cestu k nebeskému mostu.
Co křídla jsou, jež v dálku unesou?
Jen závrať, sen, pláč u mohyly!
Zde srdce mé hořelo píseň svou,
zde lásky, moje lásky žily.
Miláček Petřín teple zazlátne,
Hradčany opálově zšeří
obrysy úchvatné a posvátné
do mojích oken, mojích dveří.
A zase ke mně s něhou důvěrnou
vstoupíte, stíny milované,
a mojí čtyřoknovou lucernou
nad Prahou cos jak zázrak vzplane.