Do tmavé noci jsem se dívala,
do hlubin hlubších nežli moří dna,
do hlubin hlubších, strašně vysokých,
kde hvězda k hvězdě blankyt spínala
a třásla se jak srdce neklidná
a bojácná před ranou křídel zlých!
Do tmavé noci jsem se dívala,
do tůní nocí všech: a na dně kdes
neb stropů výsosti – ach dnes, ach dnes
(jak duše v svaté chvíli zbohatne)
mi tvář se zjevila, snad boží tvář
neb lidská tvář? Ó, čelo posvátné,
já na ně kladu jako na oltář
své myšlenky, sny, nechť se promění
v slova a písně, v oblaky a v květ,
v tělo a krev... Jdou tiše vznešení
duchové životem, jak mimo svět
půlnoční hvězdy září v tajemství.
Do tmavé noci jsem se dívala,
a vůdčím světlem velcí Snové tví
se stali mně. Ó, přej mi v temnotách
a před propastmi v srdce mrákotách,
abych je milovala, vzývala...