Do černých mračen ponořit mám hlavu
a sama klesnout u té strašné skály
v myšlenek mučivých šíleném davu?
Opustit slunce, soumrak sbližující
a vidět hvězdy mizeti tam v dáli,
ty zlaté, svaté, tolik slibující?
Do slepých pustin svoje srdce vložit
a přijmout rubáš ebenových nocí,
v zděšení zápas smrti znovu prožít?
A u té skály padnout bez pomoci
a vidět mosty, vidět bílé cesty
s tušením cíle, podivnými městy,
jež mají domov, krby rozzářené
a harmonie srdcím přislíbené?
A zemřít sama u té strašné skály,
kde vlny roztříštěné umírají
ve tmě a chladu? V propasti se sřítit,
v něž slzy řekami se vylévaly,
a Srdcem, v němž se Slunce lásky tají,
krvavě v příští dny a noci tvoje svítit?