Ptala jsem se šerých lesů,
najdu-li tě v jejich stínu,
odšumělo smrčinami,
houpalo se na leknínu,
i sám ptáček někde hlesne,
vlnka šplouchne, les to hučí,
včela blankou mávnouc bzučí:
„dnes ne!“
Motýl s tichým smíchem v letu,
pablesk, jak se šerem lomí,
cesty rovné, prázdné, smutné,
kde se sotva sejdou stromy,
ambry dech, když k čelu klesne
haraší i šepty z hnízda,
jak se to těm mladým přizdá:
„dnes ne!“
A mně při tom naslouchání
smutno je, když ptám se lesů,
marně tedy rozkřídlených
písní plné srdce nesu!
Je již srdce pro ně těsné,
já je tiším: „Umlkněte,
on až přijde, potom zněte,
dnes ne!“