Děťátko tiché na kolébce leželo,
veliké, modré oči na mne upřelo,
a dívalo se na mne, dlouze dívalo,
jakby se svěřovalo, ve mne doufalo.
A já jsem před ním stála v hrozném zoufání,
jak člověk zbabělec, jenž slabé nebrání,
až světlo žlutavé se v oknech zachvělo,
a bílé děťátko své oči zavřelo.
Ty oči stále vidím k sobě upřené,
ručičky tiché, trpělivě sevřené,
a úsměv – motýl zazlacený, zatmělý,
děťátko milé, sladký anděli!