Tak zamlženo, zádumčivě tklivo
je všude, kam se oči obrátí,
do gázu každá větvička se halí
a pod ním jen se listí zazlatí.
I samo slunce vězí v bílé cloně,
jak pohádkový žloutek veliký,
nic nezlatí, jen vodě, v níž se zhlíží,
snad nastřádané sdílí kroniky.
A z milosti jen někdy k polednímu
paprsků teplou září skropí svět,
a ještě srdce ani nezabralo,
již do obalu mlhy couvá zpět.
Ne, podzim není dobou vzletů smělých,
vysoko neláká víc říše hvězd,
když stokrát v létě vzdorně pohnu hlavou,
mne stihne za to stokrát větší trest.
Tesknota na mne padne jako sítě
té všudybytné mlhy říjnové,
mne omamuje vzpomínkami píseň
a vůně rudé růže červnové.
Já divnou cítím opuštěnosť v sobě,
a přec jsou lidí plné ulice,
tvou míti ruku ve své – blízko, blízko,
když pohřešuju tebe nejvíce!
Ten řetěz lamp, – ne – dnes tě potkat nechci,
je všude živo, ale v srdci mém
tak zamlženo, zádumčivě tklivo,
ty nesmíš vědět, že tu také jsem.
Most nad vodou se svítí; – – – za Petřínem
zelené pruhy jasní se a v nich
kresleny jemně, skoro tajůplně
kontury štíhlých věží Strahovských.
Tam ve fialek moři modrém, vonném
své moci stesky šťastně utopit!
Ach – teď tam ve trávníku listí žluté
nalezlo odpočinek, věčný klid. –
Tak zamlženo, zádumčivě tklivo
je teď a člověku víc nezbývá,
než srdce zamknout na dva pevné zámky,
ať pod nimi si jak chce tesknívá.