Dávno.

Je to dávno, co tvá ruka mé se dotkla po prvé, co v mých prsou divná muka ozvala se nepoznána,

a v mé tváře, jak zář rána zarděly se do krve? Je to dávno, co z tvých očí padlo světlo do mojich,

a z nás dvou, kam jeden kročí, druhého má plnou duši, v každém květu vzkazy tuší, v každé hvězdě – jeden z nich?

Je to dávno, co tvá síla zdrtila ten sudby kříž, co jsem srdce oteplila na tvých prsou, a tvá hlava

touží se mnou do modrava, kde je nebe přece blíž? Je to dávno – ptát se bojím, – co tvé srdce na posled

na okamžik bylo mojím? – – Růže plály do krvava, tvá se chvěla – u mé hlava, bylo štěstí – – plný svět!! – –