Co velkého kdy člověk vykonal,
já pro tebe bych činit chtěla,
a kdyby – všecko zlý mi osud vzal,
sil v lásce své bych dosti měla,
pot horký by mi rosou nebes byl,
když pro tebe mi s čela by se lil.
Trn zabodený v nohy skrání mých
by dotýkal se růže vůní,
ty kdybys trhal rudé květy z nich,
a leknín rost’ by z žalů tůní,
když lahodil by tobě jeho chlad,
já chtěla bych ti – všecko v žití dát.
A zatím stojím, vidím štěstí svit,
jak v srdci krvavě se láme: – –
já bez těch činů musím odejít. – –
To štěstí jakés, – my v ně víru máme
pro naši lásku, ale naděje – –
jsou nekonečné k němu šlepěje.