CO V NEBE PATŘÍ

Kdys dávno bloudila jsem letním žhavým sadem, v potoku slzy proudily, a v stromech hořel sen, sen o životě vítězném. Ó, často ve hrob kladem’, co v nebe patří. Bylo tak i v onen teskný den.

Vše bolelo mne: slunce nenáviděné a květy, stromy s pavučinami mých vidin, tiché cesty v radost spojené a stíny, rozptýlené velikými touhami.

Mým žalem byty ovinuty cesty cest, jak nenávratně ztracené do končin oblakův a hvězd. Ó, často ve hrob kladem’,

co v nebe patří. Bloudila jsem smutným sadem, jak nemohoucí dál svá křídla nést, jak touha zastavená, jak píseň ukončená...

A zase vše se vzkřísilo a zvedlo jak cypřiš nad hrobem, a v nový zázrak předlo můj život k sférám oblakův a hvězd... Zoufalství – Naděje – dva dobrodružní bratři

podivných rozdílův, a přece možných svazků, bez cíle k cíli v tempu věčně mladém – proniknou nesmrtelnou lásku... Ó, často ve hrob kladem’,

co při západu – velký obzor spatří, co zvítězí a strašně oblaží, co k životu a štěstí předurčeno jest, co všecka utrpení okamžikem vyváží – –

co v nebe patří.