Co je mi řeka...

Co je mi řeka, která plyne kolem, co mi je den, jenž ve výkřiku chvátá, co celý svět, jenž stená těžkým bolem, co noc, jež kývá sladce – náruč zlatá.

Co tmavé hory, které v cestě leží, co křivdy, krev, co pouta ocelová, co bolesti, jež dohoří již stěží, co všecko zlo – když doufati smím znova.

Když louky rozkvetlé a rozzpívané se prostřely před tonoucí mou duší, skřivanů píseň opět s modra kane, a slzy mé daleké slunce suší.

Mně zdá se – vonný mír že dnům i noci má duše dá a tmavé hory zjasní, že bolesti všech ztišit budu moci, červánky vdechnout do smutečních třásní.

Ten jas v mém srdci rodí touhu žhavou mít moc a sílu změnit všecka pouta ve věnce míru, zvednout lásku pravou, by růže kvetly, zelenala routa.