Chtěla bych jít, jít dalekými lesy,
jít trním, kamením a bařinou
za nocí tmavých nebo lunojasných
pro útěchu tvých očí jedinou.
Mne stínů hra by tmavá neděsila,
ni výkřik ptáka, ani větru vzlyk,
když věděla bych, že mi v dálce zplane
největším štěstím jeden okamžik.
Samota hluchá by mne nelekala,
let pustou nocí by mne neznavil,
tam za horami v červánkové záři
pod vonných smrčin třásní kdybys byl.
Ó, já bych šla i přes oblačné mosty,
divoké srázy, závrať strmých skal,
ty kdybys v jedné krátké chvíli – muky,
bol odloučení se srdce mi sňal.
Vše mizelo by před letem mé lásky,
tebe bych zřela její průhlední,
a došla bych, a došla bych, byť štěstí
to v životě mém bylo – poslední.