CESTA.

Silnice se bílá točí stromořadím nízkých stromů, slzy kanou z jeho očí: – – Patnáct roků dnes je tomu,

kdy šel šťasten do města, a když k večeru se vracel, jeho milá nevěsta naproti mu přišla tudy.

Již se za lesinou ztrácel odlesk slunce zlatorudý, nebe jak ty oči její bylo modré, skřivan zpíval,

a on – jen se díval, díval do těch zraků. Tesklivěji srdce se mu v těle svírá, když tu smutnou cestu dnešní

s onou dávnou porovnává: zase nad ním široširá obloha se do modrava klene, v květu řada třešní

jako před patnácti roky, ale dnes mu váznou kroky, chvěje se jak v prudké zimě, ránu cítí rozevřenu – –

nevidí než smutné břímě: veze rakev pro svou ženu! Jak se to jen státi mohlo, že jí pranic nepomohlo,

že se s nimi neloučila, že je bledá, chladná, ztuhlá, už jen rubáš, kříž a truhla na ni čeká, země černá. – – –

Patnáct let ji tisknul k hrudi, patnáct let mu byla věrná, měli děti, byli chudí, děti! Málo myslí na ně,

ochraniž je anděl Páně; vidí jen, co náhle ztratil, ne co na světě mu zbylo, bol ho zdrtil, bol ho schvátil,

štěstí, jež mu nebe svilo, cítí, jakou mělo cenu, když se v dumách vzpomínání potácí pod svěží strání:

veze rakev pro svou ženu. Ptáci pějí, potok zvoní, větev květy v cestu hází, jeho jen ta rána mrazí,

štká a pláče pro ni, pro ni! Nedávno si povídali, jak jim hezky bude v stáří, až jim vzroste i ten malý

roční chlapec, nedočkali se těch snů – on na trakaři křížem k nebi obrácenu voze rakev pro svou ženu. – – –