Jste v naší krvi, Čechy, hořící
tvořivou láskou, Čechy, vleptány
do našich srdcí, máme v pravici
Žižkovu sílu, nejdem’ bez rány
na lůžko země, Čechy, rekovnost
tvých dětí nezná mezí, před námi,
za námi mlha, a z ní rost’ a rost’
váš drahý obraz, Čechy, s touhami
po velké tryzně k vaší svobodě.
To nebyl obraz jen, to živý zjev
prostorem s námi šel, jak v národě
když prorok vztyčí svatou korouhev.
Smrt neděsila, život nelákal,
jen naše poroba a vítězství,
kdo živ, je lvem, a mrtvý ještě vstal
a vnukal bojujícím tajemství
odvahy, vzletu! Čechy, umříti
je sladko pro vás, teče naše krev,
a vám z ní, Čechy, slunce vysvítí!
To není obraz jen, to živý zjev –
a my jdem’ za ním, předurčeni jdem’
jak boží vojsko! Čechy, spatříme
vás ještě někdy, Čechy? Vzdáleny
jste příliš, my však zápasíce vidíme
Vás, Čechy, vysvobozeny a spaseny!