Časně z rána, ach tak časně,
že i stromy ještě spaly,
hleděla jsem na tu cestu,
jak se tratí v dáli, v dáli!
Stráň – ta byla celá zlatá,
rosa na ní – drahokamy,
ach, tak chladně, vonno, vlhko
bylo v sadě pod hruškami.
Nahoře ty lesy tmavé
byly ještě v bílém floru,
tady hlásek, tady hlásek –
ozýval se v tichém choru.
Jemná ptačí overtura
sladkým zněla – moderato,
plno paus, jak v oči spící
nebeské by padlo zlato.
Já v té trávě porosené
stála v milém vytržení,
hleděla jsem k nebi v dálku,
že mu nikde – konce není.
A ta cesta hladká, bílá,
tak se k němu nějak točí,
kdybych šla tam, kde se tratí,
uzřela bych sivé oči.
Šla bych po té cestě bílé,
ale je tak časně z rána,
a když slunce výše stojí, –
je již cesta – ušlapána! –