Byl konec dne, a soumrak padal
v zahradu naši s tichým snem,
a starý Lulli pro nás skládal
svatební píseň pod bezem.
Na keřích kvetly bílé růže
a bílé růže na ňadrech,
tys řekl: „Kdo mi bránit může?
Na srdci svém mě umřít nech!“
Já usmála se: „Příliš časně
bys opustil ten krásný svět!“
A motýl tančil v naše básně
neslyšitelný menuett.
Kytary zněly pozdním stínem...
Tys vzal mě teple za ruku.
Náš Watteau plakal pod jasmínem
odhodiv bílou paruku.
Houpačka v modru míhala se,
a bílá Dafné, Venuše
koupaly mramor v luny jase,
hvězd napršelo do duše.
Tys láskou stonal. Po pěšinách
se zachvívaly gavotty.
Jsme na Cytheru? V našich vinách
byl zázrak svaté prostoty.
Vodopád smál se, tiše vzlykal,
hedvábně zašuměl můj šat,
kdes nový, skrytý zákon vznikal,
tys šeptal: „Mám tě strašně rád!“
Prchala světla korunami,
smolnice tmavě hořely.
Odešli všichni. Sami, sami
jsme vešli v obzor ztemnělý.
Ó, kde jsou ony dávné časy,
kde čarovných snů zahrady?
Jak změnily se srdce hlasy,
jak duší velké záhady!
Dnes stojíme na břehu moří
s myšlenek těžkou závratí,
loď ztrozkotaná ke dnu noří
Sny Růží, jež se nevrátí.
Tajemným blahem, chmurnou mukou
jsme spiati v nerozlučný stín,
bouřemi žhavá srdce tlukou,
osudu zříme do hlubin.
A na chvíli když zapomenem
všech propastí a tvrdých skal,
zvěst šlehne v nitru rozhořeném:
„Mře vždy, kdo strašně miloval!“