Je bolest dávno přeměněna
v cos nadzemského. Smrtí její
se hlásí v paměť drahá jména,
jež sáhla v život nejvroucněji.
A život chvátá v spádu, vzletu,
a do vědomí krve vniká,
že opuštěna kdesi kvetu
bez přítele a kajícníka.
Veliké Srdce, budiž mojím,
ať darem tvým vždy byla rána!
Já se vztyčenou hlavou stojím
na tvrdé zemi vyrovnána.