Tys bílý kvítek zvedl jednou,
jenž utržen mi z ruky pad’,
vím, upomínky také blednou, –
však zvadlý máš jej v knize snad.
Mě dojal ten tvůj pohyb rychlý,
když zvedal jsi jej se země,
a my jsme oba náhle ztichli, – –
to vše dnes cítím dojemně.
Já vidím padat kvítek bílý,
mě omamuje vůně dech,
a píseň, již jsme v ňadrech skryli,
se vrací v tichých akkordech.
Ach, co to bylo tehda s námi,
že v nebe se nám měnil strop,
že hvězdy plály nad hlavami, –
mně líto je těch šťastných dob.
Ach, bylo v nás to nebe zlaté,
to velké štěstí tajemství,
jež uprchne, než hloub je znáte,
než samo srdce o něm zví!