Tys neviděl tenkrát Smrt,
jak v bílém světle u okna stála
a pátrala po mém srdci a zraku,
tys netušil hloubku, jež mi závrať dala,
tys nechápal smutek tónů uvadlých
a rytmus krve mé a tíži stínů mých!
Tišeji byl bys mluvil o černém mraku,
který se sunul od blízké řeky
nad moje čelo!
Úzkostný pláč zalkal shroucenou duší,
na oknech víno se úponkami tmělo.
Úsměv tvůj měkký
změnil se náhle v grimassu, z které se tuší
zachvění krvavého žáru
zapadlých Sluncí v moře, kde loď tvoje kývá,
svinuté plachty, hvězdu na stožáru.
A hleděli jsme pod zhaslým lustrem,
jak plují oblaka, ta divně proměnlivá,
jak vítr půlnoční neznámou žalost zpívá,
jak flory smuteční poletují městem.
A cosi hrozného před námi pnělo!
Tys neviděl tenkrát Smrt,
jak na mne míří strašlivým gestem,
neviděl prázdné ty důlky jako mrtvé věky,
upřené do mého srdce a zraku!
Tišeji byl bys mluvil o tmavém mraku,
který se sunul od blízké řeky
nad moje čelo!
Růžový věnec kolísal jako hračka
pod zhaslým lustrem.