Co zlatých listů napadlo
v rybníku klidné zrcadlo!
A divili se, spojeni
v té pozdní, sladké jeseni
oblaků pouti náhodě
i na nebi i ve vodě.
A jak se v sobě shlíželi,
dva těžké mraky letěly.
„Ty ve slunci se odhmotní!“
,Jak krásné je – být samotní!‘
„Obláčku můj!“ ,Ty se mnou pluj
až do smrti!‘ „Obláčku můj!“
Blesk. Rána. Nic. Jen v úžase
zem’ pod objetím chvěla se:
milenci pevně spojeni
v té pozdní, sladké jeseni
na břehu noci záhadné,
kam slunce navždy zapadne.