Pohřební píseň mezi zahradami
a střechami kdes temně naříká,
ztlumeně vzdychá, chvíli zaniká
a zase plně zahřmí korunami
platanů starých. Kde se průvod tají,
že nevychází? V křivých uličkách
a na pavlačích ženy naslouchají
pochodu smutečnímu – jako v snách,
též ony zrakem pátrají
po původu té písně, jež mne opájí,
též ony slyší!
A průvod nevychází... Divným ohlasem
chvějí se domu zdi, a píseň tišší, tišší,
soumraku prozlacena topasem
a zadýchána vůní zahrad, ustává –
ta záhadná... A průvod nevychází.
Jen světel oblačných se vznesla záplava
jak skrytých kaditelnic dým,
a slunce poslední své růže hází
mrtvému Srdci,
mrtvému tajemnému Srdci – touhám posledním.