Povím ti, jak v tichém stromů loubí
stokrát jsem tě potkat toužila,
jak jsem šťastna tady v srdce hloubi
vzpomínku tvou – každou cítila,
povím ti, že stále – neskonale
moje žití cesty štěstím zlatíš,
až se ke mně vrátíš.
Zapomenu na tu dobu dlouhou,
bez tebe jak smutno bylo tu,
když jsem umřít mohla, umřít touhou;
zapomenu na stesk, samotu,
jež mi byla věčnou, nekonečnou:
ty mé žaly zaplašíš a zkrátíš,
až se ke mně vrátíš.
Přivinu se pevně k srdci tvému,
zadívám se v hloubku očí tvých,
shledání by plála přešťastnému
jedna chvíle za sto ztracených,
obejmu tvou hlavu – šťastnu, zdrávu,
že své strasti pod polibky ztratíš,
až se ke mně vrátíš. – –