Ke staré zdi jsem klesla
na schodech petřínských,
kříž života jsem nesla
a slzy v prsou svých.
A tekl den tak hluše,
jak vždy se vrací zpět,
by vyrval perlu z duše,
by urval srdci květ...
když poprvé jsem slyšela loretánské zvonky.
Mně vyznělo, že jiný
ten život němůž’ být,
za sluncem táhnou stíny,
až v hrobě bude klid...
Tam s Hradčan smírně chvělo
se kouzlo v mračný žal, – –
a srdce žít zas chtělo,
a bilo, bilo – dál, – – –
když poprvé jsem slyšela loretánské zvonky.