Ach, půjdu, půjdu tam, kde západ hoří
a stín se dlouží opuštěných cest,
kde ztratím se jak škeble v modrém moři
a najdu nimbus dávno zbledlých hvězd,
kde slavné sny jsou v kůru vetkány,
kde sochy sní, a mlčí fontány –
a vázy čekají na růží déšť.
Ty bílé sochy – čeho svědky byly,
ty fontány – co vychrlily vod,
ty zámky, ach, co lásky utajily,
co stromy smutných vyzpívaly not;
čí stopy byly v písek vepsány,
kde sochy sní, a mlčí fontány
a vázy čekají na růží déšť!
Potkám tam duchy královen a králů,
milenek sladkých zabloudilý stín,
rozepnu ruce v roztouženém žalu
do sféry milujících heroin,
jež poutaly a byly spoutány,
kde sochy sní a mlčí fontány –
a vázy čekají na růží déšť!
A líbat budu vroucích písní vzdechem,
jež v srdci přikázání božího
se chvějí nadpozemské harfy echem,
a poznáš mne hned z verše prvního,
vždyť v korunu se mění věnec poslaný,
kde sochy sní, a mlčí fontány,
a vázy čekají na růží déšť!
Ty přijdeš, přijdeš tam, kde stojím tichá
a věrně čekající v doufání,
kde srdce bludné zázraky své slýchá,
sny rozzpívané v jara zasmání,
kde každý polibek je balšám na rány,
kde sochy sní, a mlčí fontány –
a vázy čekají na růží déšť.