Vysoké růže u bran chvěly se,
a dveře chrámu otevřely se,
a my jsme vešli, vešli ztracení
těch keřů růží, dveří ve chvění,
a co byl sen a byla skutečnost?
Nad námi strop jak blankyt rost’ a rost’,
a nekonečný onen prostor byl,
nás jako hříšníky si podrobil,
loď rozstoupla se v loď jak na moři,
a stěny byly strmé pohoří,
a kříže byly bílé stožáry,
a svíčky velkých sluncí požáry,
a stíny, kdesi snivé ztlumené,
do dálky cesty byly zkřivené...
A chrám náš drahý... jenom přelud táh’
po dálném nebi jako v mátohách,
ač rudé růže u bran chvěly se
a dveře jeho otevřely se,
ač čekal nás pro štěstí zásvětí
s hostií lásky – žhavou – pečetí...