Den zachmuřený posupně se dívá
v mé okno.
Jsem shroucen v lenošce. V mé duši teskno.
Teskno.
Pohádky mojí stříbrné a zlaté
je konec,
zem papírová – já se propad až sem.
Až sem.
Tak. Jak bych ani nedovedl chápat.
A přece.
Přec zapadlo už pohádkové slunce.
Zhaslo.
A sedím schmuřen, monotonně drnčí
déšť v okno,
své cigaretty přímo vztekle hltám –
K smíchu...
Eh, přece se to ve člověku zlomí.
Tak náhle.
Ty pohádko má stříbrná a zlatá,
ty zhaslé moje slunce pohádkové –
kde jsi...?