Zachroupal v písku střevíček
z rudého safiánu.
Pojď posadit se vedle mne
v tom zlatém, svěžím ránu.
Tak zářivě se slunéčko
už dlouho nelesklo.
Tak se mi po všem ztraceném
už dlouho nestesklo.
Pojď, usedni tu pod lipou,
jež po sté odkvétá.
Chci tesknit na tvém rameni,
že nejsem poeta.
Skloň tiše drahou hlavu svou
nad mojím ramenem.
Vždyť trpíš stejně jako já
tím krásy problémem.
Víš příliš dobře, jaký je
ten zápas zoufalý.
Tvé smutné oči tolikrát
už pro něj plakaly.
A stará lípa nad hlavou
nám tiše šelestí.
Jsme sami spolu, sami dva
se svojí bolestí.