V samotě ticha nočního
při sklence vína
nad bílým papírem hlava má
se rozpomíná.
Dnes pět let... V špitále pokojík.
Já, ještě němý,
radost měl, že jsem obklopen
přáteli třemi.
Tužkou jsem črtal do bloku
nervosní řádky.
To bylo, Viktore, k oslavě
Tvé padesátky.
Dávali jsme Ti dáreček:
Quijota sošku.
Všichni jsme byli v chvíli té
dojati trošku.
Stáli jste, Ty, Khol a Skácelík,
u mého lože.
Pět let – a dva jste už odešli,
můj milý Bože!
Kterak se v duchu nevracet
k té noci zpátky?
Kterak že toho dne neželet
Tvé padesátky?
Kterak že pro Tebe netruchlit,
Viktore Dyku?
Kterak se slzám ubránit,
tichému vzlyku?